Ojednotlivých závodních létech se píše v jednotlivých rubrikách označených roky (nahoře).

A co dál? V letošním roce Juraj opět nastupuje do kolotoče seriálu Mistrovství světa a v době kdy dopisuji tyto řádky odjíždí se svým rodinným týmem na první závod letošního Mistrovství světa do Švédska. Startovat bude v barvách KBS Unhošť, ne proto, že by nebyl věrný rodnému Slovensku, ale proto, že Láďa Krupička slíbil zabezpečení servisu v časovkách a to je v dalekém světě důležité. Startovat bude v kubatuře E1 na čtyřtaktní KTM 250.

A co je rovněž zajímavé. Ve Slovenském mistrovství a dalších volných závodech na Slovensku, Moravě i v Čechách bude startovat v barvách Bodro teamu. O úspěších a snad ne prohrách v průběhu sezóny budu informovat v rubrice „Aktuality".

Pořád píšu jen o motorkách a zapomínám na osobní věci. To, že se Juraj vyučil jako kuchař – číšník jsem už psal. V oboru pracuje jen poskrovnu. Pořád jen trénuje a nebo se věnuje přípravě svého těla po fyzické stránce. Aby z oboru nevypadl úplně, občas zaskočí při obsluze v restauraci, kterou rodina vlastní a provozuje v rodných Bodicích. Jako koníčka a pro zábavu si nedávno koupil starší bagr „Bělorus“, se kterým provádí občasné výkopové práce pro své kamarády a známé. Živí jej však a taky zároveň dodává fyzickou kondici, práce s motorovou pilou v dřevařské firmě, kterou založil. Kácí stromy v nepřístupných oblastech Nízkých Tater. A úplně nakonec oznámení pro děvčata. Máte pořád ještě šanci. Juraj je svobodný a nemá ani žádnou stabilní známost, i když kdo ví? V depu, i na fotkách je to vidět, je mu stále nablízku jedna spanilá dívčina.

Text: Jaromír Šigut

    To jsem ale hodně přeskočil. Juraj Dozsa o jehož závodění zde chci podat zprávu se narodil 21. 3. 1984 v Liptovském Mikuláši. Vyrůstal společně se starším bratrem Milanem a mladší sestrou Jankou. Zatím co sestra studovala kromě jiného i hru na piáno (hraje nádherně), oba kluci tíhli spíše k mužným sportům. Není divu, že je oba přitáhl bikros. Pravidelně dojížděli na tréninky do bikrosového klubu v Liptovském Mikuláši. Tehdy bylo Jurajovi deset let. Poctivě trénovali, závodili a stoupali ve výkonnosti. Dosáhli takového mistrovství, že Juraj byl 4. na Mistrovství Evropy v Klatovech a sedmý na ME ve Švýcarsku. Oba rostli a sílili a kola jim pomalu začínala být malá. Pošilhávali po něčem silnějším. Co taky mohlo přijít jiného, než motorky. To už Jurkovi bylo čtrnáct a první motorkou na které to začali zkoušet byla KTM 500. Na té se oba s bratrem jen vozili. Poznali, že tady cesta nevede a ještě v sezoně 1998 začali závodit s Yamahami 80 ccm. motokros. Stejně i v další sezóně, do té doby, než měl bratr Milan pád. Poranil si obratle, přidaly se další zdravotní problémy a Milan byl nucen závodní činnosti zanechat. Juraj tím nechtě získal dobrého pomocníka a mechanika.

    Později, v noci, se restaurace vyprázdnila, celý svět šel spát. Jen my s Milanem, už jen u čaje, jsme poslouchali našeho společného oblíbence Carlose Santanu. Myslím, že jsme se tehdy stali přáteli.

    Tomu bylo v té době šestnáct let. Tehdy v Jiníně jsme nijak slavně nedopadli. Pohybovali jsme se po celou dobu vepředu a vypadalo to, že na bednu máme. V jedné z posledních rozjížděk si však Juraj vybral příděl smůly. Hned po startu se zamotal do pádu, než motorku vyprostil, byli soupeři už pryč. Přesto je zdárně doháněl, roztržený řetěz však znamenal konec. Nakonec naše družstvo skončilo na pátém místě. I když nás postihla nehoda, byli jsme nažhaveni, protože nebýt smůly, stáli jsme na bedně. To byl tehdy rok, kdy Česko mělo dvě federace a tak jsme ještě měli šanci. Okamžitě jsme se domluvili, že za čtrnáct dnů v Třemošnici vše zopakujeme. V Třemošnici jel Juraj jako z partesu, Martin Kohút v osmdesátkách ještě lépe, akorát nám se tak moc nedařilo. Nebylo to výkonem Petra, ale dva roky stará Suzuka už dosluhovala.  Opravovali jsme po každé rozjížďce a modlili se, ať motorka vydrží. Nakonec, po problémech přece jen naše družstvo s názvem „Jim Beam Slovakia“ stanulo na třetí příčce. Byli jsme všichni šťastní a hrdí. Milan Dozsa později ve své restauraci v Bodicích u Liptovského Mikuláše uspořádal besedu o motocyklovém sportu. Restaurace byla tehdy plná a Jaro Katriňák společně s Peterem Koniarem vyprávěli nadšeným posluchačům zážitky ze své slavné motocyklové minulosti. Ti dva také později předávali poháry vítěznému družstvu. To bylo slávy. Pohoštění ve formě bohatých obložených mís chystal tehdy syn Juraj. Byla to jeho pracovní náplň. Absolvoval totiž učební obor kuchař – číšník.

    A tak jsem se seznámil a otcem Milanem, mimo jiné dobrým kamarádem, bezvadným chlapem a jak už to tak bývá i generálním sponzorem synova závodění. Jeho starším synem Milanem, mechanikem bratrovy motorky, řidičem a všemožným pomocníkem.  A konečně Jurajem, závodníkem tělem i duší.

    S rodinným závodním týmem Dozsů jsem se tehdy, před pěti léty potkal úplnou náhodou. Jako jejich i náš rodinný tým tehdy brázdil motokrosové tratě po všech koutech Čech i Slovenska. Přesto, že jsme se na nějakých závodech určitě museli potkat, nějak jsme si jedni druhých nevšimli. Blížil se konec sezóny, což je období závodů družstev. O utvoření družstva pro mistrovský závod jsem se nestaral. Původně jsem ani nepočítal, že bychom vůbec nějaká družstva jeli. Na posledních závodech, týden před Mistrovstvím České republiky družstev v Jiníně, byl syn Petr celkem ve formě. Motorka taky jela a tak jsem dostal chuť družstva zkusit. Až při odjezdu z depa jsem oslovil kamaráda Pepíka Málka, zda by Petra do družstva nevzal, nebo mi nějaké družstvo doporučil. Ten odvětil, že už družstvo mají, ale ať si nedělám vrásky. Během týdne mi volal a domluvil sraz v pátek večer v Jiníně. Je to od nás kus světa a tak jsme do depa v Jiníně dorazili dost pozdě. Ani jsme nešli nikoho hledat, ostatně jsme nevědělo koho a šli jsme spát. Ráno, ještě za šera, jsem se vydal hledat Málka. Ten už v plné práci prohlásil: „ Jedete s Dozsou a Kohútem. Dozsa má velké fialové Iveco. Běž si jej najít.“

Motorky jsou celý můj život.

Juraj Dozsa: